Z mojí cesty za slávou.

Ne, vytrvám! Pryč, bázni lichá!

Vždyť pro slávu a potlesk davu

tak mnohý jásá, pěje, vzdychá,

lká, nyje, v dumách kloní hlavu,

ba, když mu velí davu pýcha,

i nad oblaky zalétá,

a – jako pavouk obraz krásný, –

svým šerým veršem oplétá

i rajských duchů zástup jasný,

rve cnosti v kal a Hospodinu

se posmívá – pro potlesk pouhý.

A já bych bál se nočních stínů,

když blízka sláva, cíl mé touhy?

Když tak jsem dumal, vůdce můj

otevřel dvéře zrezavělé

a v prostrannou jsme vešli sluj,

jež osvícena byla stkvěle.

Na stěnách štítů navěšeno

a mečů, šavlí, rapírů –

vše předůkladně zhotoveno

ze stříbrného papíru –,

ba ve krunýři lepenkovém

tam stál i rytíř vycpaný:

nu, dekorace, jedním slovem,

to byla věru bez hany.

Skla kukátek jak v panoramě

se leskla vůkol po všech stěnách;

ta život předků zjevila mně

ve mnohých zajímavých scenách.

V nich bylo vše – od mlatův, luků

a staročeských opánků

do snivých mandoliny zvuků

a josefinských copánků. –

V ten zlatý čas, kdy ve zákoutí

jsem Robinsona chtivě čítal,

kdy sen o dalné světem pouti

tak často se mi v hlavě splítal,

kdy obrazy ty spanilé

se rozprchly jen v oné chvilce,

pan učitel když provinilce

hnal od němčiny k násobilce

jak od Charybdy ke Scylle,

v ten zlatý čas k nám chodíval

odkudsi kolovrátkář sivý,

jenž v kolovrátku svém měl divy,

jak nikdo jiný nemíval.

Jen ukázal se: ze všad letí

už k němu s křikem hejna dětí.

A kolovrátkář hraje již;

až k němu hochů dav se tlačí

se smíchem chtivě blíž a blíž,

že odhánět je sotva stačí.

Chceť každý dobře uvidět

vnitř kolovrátku párky drobné,

ty ručky, líčka, šátky zdobné,

chce zřít, jak dávají se v let

a podle noty tančí hbitě

jak lehké mráčky na blankytě.

Tak v kukátkách, jež kolem v síni

se rozkládala po stěnách,

jsem život předků viděl nyní

v přerůzných jeho proměnách.

Tu slavní Češi dávnověcí

jen kaši jedli idyllicky

a zbraní ani neznali;

leč, jak se vrazi přihnali,

hned z holoubků se stali reci

a zvítězili ovšem vždycky.

A dále plémě jiné zcela

jsem spatřil v hradbě vozové:

mohutné paže, hrdá čela –

nu zkrátka, v pravdě rekové

to byli, jakých neuzřela

ni Hellas mužná, Róma stkvělá.

Ač slova žádná nezazněla

jim ze rtů, pochopil jsem přec

(to z posuňků jsem vyrozuměl),

že každý z nich tak řečnit uměl

jak liberalní poslanec.

Hned vedle uviděl jsem davy,

jež vlekly se jak mrtvol stíny

a s gloriolou kolem hlavy

se z vlasti braly do ciziny;

jak vzteklice za nimi jeli;

dragouni, kněží s divou tváří –

byl obraz to, jaký jste zřeli

nejednou jistě v kalendáři.

A dál zas vrchní s copem, mračný

se zraku mému objevil,

jenž s drábem svým jak upír lačný

ze selské bodré krve tyl,

až dovršena hříchů míra

a náhle pomsta lidu vzteklá

i vrchního i mušketýra

hrdinsky svrhla v propasť pekla. –

„Můj drahý,“ pravím mužíkovi,

jenž upřeně se na mne díval,

„o Husitech a o Husovi

už veršotepec každý zpíval;

o dragonádě, Koniáši

jsou románův i novell roje,

a mušketýrem, vrchním straší

už každý vrabec děti svoje.

Co máte zde, už terciáni

to chromým veršem líčí též;

to vše je staré povídání

a k tomu ještě – zpola lež.“

Když v létě na nebeské báni

se slunce libě usmívá,

tu často z dálky z nenadání

přilétne bouře zuřivá;

strom staletý svou kloní hlavu

a žalně lká o smilování –

leč vichor v černém mraků hávu

rve zdobu listí s jeho skrání,

blesk staré údy jeho drtí

a ryje ve vrásčitém kmeni,

a jako děsný chropot smrti

zní v dál i v šíř hluboké hřmění.

Tak děsným mrakem pokryla se

průvodce mého sladká tvář,

hrom hněvu zavzněl v jeho hlase

a z oka šlehla blesku zář.

„Ven odtud! Ven!“ tak zvolal ke mně.

„Pryč z této síně posvátné,

kde tklivým hlasem mluví jemně

hlas každé doby památné!

Pryč z chrámu dějin, hadí plémě!

Jsi černý pták! Ó znám tě, znám!

Juž neznesvěcuj podlou lící

ten svatý minulosti chrám.

Jdi! Slávu sobě hledej sám

kde libo, třebas – na měsíci!“

Dál neslyšel jsem. Bez dechu

jsem stanul venku za chvíli,

kde na květech i na mechu

se kapky rosné třpytily.