Z MONTMARTRU

Jak chytne srdce tvé a duši rozteskní

ta píseň divoká, ten posun groteskní!

Ve vzdušný černý šat je volně zhalena

dnes útlá Isabelle. A nahá ramena

z temného pavučí chvějivě vystupují,

pleť mladou zářivou ti pyšně ukazují.

Ty’s viděl onen kout. Na kraji předměstí,

kde hotov ku vraždě a měkký k neřesti

je kámen ve dlažbě, nůž v dlani pepíka,

tam rostla slova ta, jichž bonhomme neříká.

Hlad formy tělu dal a sytil dojmy ty,

že jeho křižmem zlým jsou všecky napity.

Tam, v ráji nevěstek, baladu svoji žila.

A v refrén jediný se hrůza mládí slila:

„Zab, sestro, potvoru. Rukama, ocelí,

objetím lichotným či klínem, pocely.“

Žen zpívá armáda ten refrén bizarní

a muži nad sklenkou půl ironicky sní.

V jas plynu zelený vtek’ mléčný přísvit jitra.

Dnes chce se jenom žít. Přemýšlet můžem’ zítra.