Z MOŘE.

Můj krok se noří v písku závěj sypkou

po břehu siné, nekonečné pláně;

jak zpěvy chůvy děcka nad kolíbkou

tu šumí vánky, sladce, něhyplně

a vlahým dechem ovívají skráně;

lodiček roj na tmavomodré vlně

rysuje vesly stříbropěnnou rýhu,

v níž racek bludný křídlo stápí v mihu

a dál se béře v bystroletém spěchu. –

V opojném šumu, v sladkém vůně dechu,

v paprsků víru, barev duhojasu

tu duše trne skolébána v žasu.

Zhřížil jsem oko do čarovné hloubi,

v tu náplň barev peřestých a hravých,

v níž záře slunce s blankytem se snoubí,

v prsténců vodních operleném kloktu. –

Když, za šplíchotu vlnek usměvavých,

vynesla tůně z měkkých svojich loktů

směs lesklých lastur, medus, hvězdic četu,

jež ustrašena, v paprskovém vznětu

se v kámen vlhký hbitě přissávala

ramenem slizkým marném ve úsilí:

tu z nitra sny se teskné vynořily

a bolesť divná duši moji jala.

Jak medusa z vln mořských vyvržená

přílivem náhlým na kamení zprahlé,

ve hluchý spánek smrti pohřížena,

netuší těla ustrnutí náhlé,

ni barev skon, jimižto v jasu plála:

tak prchají a blednou vidma hravá,

jež opálem nám duši rozehřála;

v nejsladší chvíli tuch a písní chvění

je spláchne náhle vlna zimná, dravá

z teplého nitra plna snů a pění

na pustý břeh, jenž všedním žitím sluje

a snění všaké pískem pohlcuje!