Z MOUDROSTI RANNÍCH HODIN.

Ranních hodin moudrá krása

upřeně ti v okna hledí...

Jitro třpytnou rosu střásá,

ze stříbrné rdí se šedi...

Vše to přišlo z oněch světů

bez otázek, odpovědí

s chladem rána, s vůní květů...

Hloubky v stínu, výšky v světle,

město mlčí v rozdnívání...

Stromy všude bíle zkvetlé

poprvé se modlí v stráni...

Hlubokým a tvůrčím klidem

duše v němém odevzdání

Bohu blíž je, tvorstvu, lidem...

Překonány leží ve mně

včerejších vojsk mrtvé šiky:

pudy, jež se draly temně,

zloby, brousivší své dýky.

Chci dnes čist jak paprsk pouhý

hořet mezi smrtelníky.

Věčným úsměvem své touhy...

Bolesti mé vykoupené

jako zkrotlé šelmy leží

u mých nohou... Nakupené

v okně tříště střech a věží

odhmotněných výší klenou

oblasti. A věčno střeží

chvíli žití pochopenou...