Z mrtvých vstání.

Svět se v roucho nové pozvolna obláčí,

z roklin slunka tárem mizí sníh poslední,

vlažný, teplý větřík vane od polední –

háje oživily luzné zpěvy ptačí.

Útlá, svěží kvítka v mlází rozpučela,

fialinka v křoví libou vůni dýše,

jež jak ambra vonná stoupá v nebes říše

s hymnou ve průvodu, již zem rozzvučela.

Náhle ticho vůkol; – jak když v chrámu Páně

zástup zbožný kleká ku pozdvihování; –

v tom však v zvon udeří, slavné „Z mrtvých vstání“

ozvěnou opáčí lesy, luhy, pláně!