Z mých písní.

Krůpěj lásky archanděla

skanula ve srdce moje,

a to srdce tiše pěje,

zpěvem hojí rány svoje.

Zpěvem věnce milým vije,

zpěvem do nepřátel buší,

a když Tobě zapěti má,

ve zpěv leje svoji duši.

Spočíval jsem po Tvém boku

za tichého za večera,

slza leskla se v Tvém oku

jako hvězda z noci šera.

Ve Tvůj klín jsem sklonil hlavu –

spadly přes ni vlasy Tvoje,

a v tom tmavém vlasů hávu

zapomněl jsem boly svoje.

Svaté šero svět objímá,

v dálí umírá klekání,

jitřenka se k zemi sklání,

bledá luna uhasíná.

Hory na východě rdí se

jako děva v políbení,

tisíc ptáčků v sladkém pění

v modrém vzduchu prohání se.

V lučinách se budí kvítí,

sen si lehce s očí stírá,

brouček v polétání sbírá

slzy, jež se v kvítkách svítí.

Po růžovém po nebese

zlaté slunko vzhůru stoupá,

na lesklých paprscích houpá

modlitby, jež vzhůru nese.

Duše má se rozechvěje,

tvůrci světa vzdává chválu,

a velebném ve chorálu

celá příroda s ní pěje.