Z nádraží.

Pět čekalo nás. Pusto na nádraží.

Jest poledne a slunce žhavě praží,

vzduch těžký jest a mihotá se, chvěje...

Zřím klidně, zadumán jsa, na koleje,

po kterých svit se slunce zlatý plazí...

V tom táhlé písknutí, jež v horku mrazí.

Zamhouřím zrak. – A v malé na to chvíli

vlak přede mnou již sténá, hučí, kvílí...

Co nyní nastalo, to nelze vypsat ani:

skok s vozu, výkřik, prudké objímání –

co smíchu kol, co ptaní, slz a chvatu!...

Teď s lokomotivy muž v modrém šatu

sestoupil rychle a v kout míří tmavý,

kde obrysy zřím mladé, ženské hlavy.

Již u ní jest a v témže okamžení

se vzduchem hlasité chví políbení.

A ona ptá se, špoulíc ret svůj smavý:

„Jsi ty to, muži, bez pohromy, zdravý?

Ty ani nevíš, jak jsem se dnes bála!”

On směje se: „Co dělá naše malá?” –

Víc neslyším. Jdu nazpět rychle k městu,

jsem rozechvěn a matu si dnes cestu;

prach, slunce žár, vše, vše mne tíží, dusí

a život můj se protiví mi, hnusí...

A ptám se sebe: Zdali také tobě

kdos přijde vstříc? Snad žena nebo robě

neb přátel dobrých hlouček aspoň malý?

Krev k hlavě žene se mi, víří, pálí:

vždyť nemám nic než čtyři holé stěny!...

Dnes teprv cítím, jak jsem opuštěný...

A marně hlavu tisknu, hladím čelo

Ač vymlouvám si, že tak býti mělo,

přec potácím se, cestu sobě matu,

zřím všude ženu s mužem v modrém šatu.