Z nápadů Slavomíra Lubora Bořity Hvězdnatého, poety-facíra.

Múzo, Múzo, ještě jednou

Múzo drahá! viz mne, hle,

kterak chýlím hlavu bědnou

i své tělo vytáhlé.

Ve hlavě mne nápad šimrá –

Múzo, chop mne za ruku,

bez tebe jsem pouhý nimra,

ani řádky nestluku.

A já rád bych zapěl přece

o té zimě, plné běd,

která i těm kaprům v řece

asi leze za nehet.

A já sám, ach, mrazem stuhlý

ptám se už teď kolik dní,

jak je těm, jimž dojde uhlí

i ten krejcar poslední.

A v tom přemýšlení nápad

přemoudrý mně hlavou kmit’

a já slavně počal chápat,

jak té zimě zabránit:

V redakci, ach, každé stojí

koš – ó, mnohým známý přec,

němý svědek lásky mojí

a mé Múzy blíženec.

Oh, jak fůry básní dáví

jako moloch beztvárný,

a nás hodí s nebe slávy

do – redakční Listárny...

Bože, co se v světě tropí,

člověku je do pláče –

redaktorka námi topí,

námi peče koláče!

(Mne si redaktor vždy chválil:

co měl styky se mnou, ach,

groše v uhlí nepropálil,

básní mých ten krutý vrah!)

Nuž ať tedy chudým dá se

stý díl aspoň z básní těch –

postačí to k jejich spáse

v nejmraznějších zimních dnech.

Zmírní se jich osud krutý,

polepší se světa řád –

básněmi, jež zamítnuty,

můž’ se celá Praha hřát!

Ulici sám aspoň jednu

vezmu já si na starost:

v kufru sáhnu jenom ke dnu,

mám tam ještě básní dost.

Ano, nechať Lidskost žije!

skromně zastru svoji tvář

a i tři své tragedie

dám své vlasti na oltář...