Z NAŠEHO KRAJE.

„Ó krásně je tu letos, pane,

a Bůh dá, že to vydrží, –

hle, jak to všecko zlatem plane,

zde dole i tam nad strží.

Klas bohatstvím se v poli láme –

nu víte, my jsme prasprostí:

a nevíme, zda smát se máme

či plakat nad tím radostí.“

A viděl jsem klas plnozrný

a bujné trávy na lukách,

a k obloze, jež beze skvrny,

se klidně kouř z těch vísek táh’.

Ruch viděl jsem tak zdravý, čilý,

po dvorech kolem stodoly

a oči lidu jak se pily

tak nedočkavě do polí.

Mně zdálo se, že jakés milo

tu bdí dnů příštích čekajíc,

by štěstím vším, jež v sobě krylo,

zlíbalo jednou naši líc.

Co blaha pak z těch plných stohů

nám dosíci se podaří:

i božího co, dáti Bohu,

co císařovo, císaři.

Co zbude nám? Ó pole, lesy,

těch krajů našich, venkova!

co z vás se v srdce česká věsí,

dát věru těžko do slova...

Klas bohatstvím se v poli láme –

nu víte, my jsme prasprostí:

a nevíme, zda smát se máme,

či plakat nad tím – radostí!