Z NAŠÍ DOBY. (I.)

Jak změnilo se vše, ó, milý druhu,

od dob, co psal jsi smutné svoje znělky!

Ó, znám ty chvíle, kdy bol chvátí velký

nám srdce a ret lká: Jsme národ sluhů!

Sám před lety, když zřel jsem, v bludném kruhu

jak zmítáme se, rozbroj rve nás mělký,

jsem k nohám klesal velké Trpitelky

a nedoufal již v jaro českých luhů.

Tak plni mdloby byli jsme a tíhy,

kříž němě vlekli, psali smutné knihy,

tak pokorně jsme skláněli svá čela!

A dnes náš národ roven bystré řece...

Ó, klňte válce, libo-li... nás přece

jen probudila hromná její děla.