Z NAŠÍ DOBY. (II.)

Kdy národ spoután na rukou i nohou,

kdy vůdce dusí žalářní mu koba

a houbu plnou octa s žlučí mnohou

mu nesou k rtům a směje se mu zloba,

kdy Vztek či Msta, a nejčastěji oba,

mu na hranici širou pod oblohou

poklady pálí, jež ho vzpružit mohou –

ne, ne, to není nejsmutnější doba.

Čas nejsmutnější je, když v resignaci

lid kouli vleče, sklání hlavu v jarmo,

dost má, když syt, a čest i hrdost ztrácí.

Kdy minulost svou zapře, tupě dříme

a neví již, co měl by chtít... vše darmo.

Ó, jaké štěstí, že to nyní víme!