Z NAŠÍ DOBY. (IV.)

Je silné v nás to jako bylo kdysi.

Chodí to s námi, bdí to s námi v noci,

sen plní nám to čarovnou svou mocí,

leží to na nás, jí to s námi z mísy.

Hned chmuří to, hned zlatí naše rysy,

nás k písním táhne to, jež pěli otci,

nutí to spory malicherné zmoci,

duhy to klene, jako mrak to visí...

Říkáme: „Pěkný den!“ neb „Dnes je ledno,“

když potkáme kdes přítele a bratra,

leč zatím v mysli máme jen to jedno.

O hladu řeč je, o lichvářské sběři,

leč mezitím druh druhu v očích pátrá,

zda nezoufá, zda také ještě věří...