Z NAŠÍ DOBY. (IX.)

Byl jarní teplý den, kdy k Vyšehradu

jsem kráčel k druhům, již tam tiše dřímou.

Když srdce někdy tetelí se zimou,

ti mrtví těší... a mám jich tam řadu.

A jak tu stojím, na hroby dlaň kladu,

jim šeptám: „Národ cestu zvolil přímou,

jde vpřed... má cíl... všech ruce zbraně třímou,

váš sen se plní... zlo se chýlí k pádu!“

Tu suchým věncem jak teď větřík třás,

mně bylo, jak bych známý slyšel hlas:

„Přijď říc nám, lid až všecku shodí bídu!“

A jestli ještě jaká pochybnost

v mém srdci zbyla, rázem jí teď prost,

já tiše, ale pevně řekl: „Přijdu!“