Z NAŠÍ DOBY. (VII.)

Dál od těch, kdož nám lhát teď chtějí lásku,

ač drásali nás celé dlouhé věky!

Hlas jejich, vím, je sladký tak a měkký,

leč srazit s cílů chtí nám aspoň částku.

Ne, neslevíme ani zbla, ni vlásku,

ne, nepohneme se o krok! Pro nás léky

již nejsou sliby v obrat nedaleký,

jim uvěřme, a vše jsme dali v sázku.

Dost kupčení již bylo v chrámě svatém

a hrdším v nás, jak bylo, těžko říci,

když za cti ztrátu platili nám zlatem.

Že zlatem? Ne! Když povrch blýskající

se otřel jen, co bylo pod tím šatem?

A krutý smích jak vháněl ruměn v líci!