Z NAŠÍ DOBY. (VIII. (V květnové bouřce 1917.))

Čech s Nerudou se rajským sadem brali.

„No, slyšel’s? Naši manifestem nutí

ku předu vůdce... volnost na peruti

prý světem táhne, čas, by zahřímali.“

– Ach, nyní chápu... To ten závan malý,

jejž cítil jsem... Já myslil: Stenu dutí!

leč ne, teď vím, to bylo oddechnutí,

jak tisícům když tíž se s prsou svalí. –

„Však mrtvo dost již bylo v kraji českém;

hned připojil bych též svůj podpis k tomu,

víš co, my se jim podpíšeme bleskem.“

– Tak, tak a běž se vypůjčit pár hromů,

mám radost, víš, a tak ať jde to s třeskem

a vesele ať zní to až k nám domů.