Z NAŠÍ DOBY. (X.)

Dík, že mi přáno dožíti se jara,

kdy v kořenech to praská, v snětech raší,

kdy pro to, co nám nad vše bylo dražší,

procitla v dětech síla naše stará.

Zas v mladých duších hoří to a hárá

jak kdysi v nás; jak za mladosti naší,

dlaň tiskne dlaň, zrak vysoko se vznáší,

kde hvězdný cíl nám plá již od Kollára.

Hle, jak jdou v řadách nadšeně a směle,

jak zrak jim svítí, z úst se řinou písně,

hruď pýcha dme, že nad řád vzlétli plochý!

Ó, Mentorové, rádci, učitelé,

vím, musíte se tvářit trochu přísně,

leč v duchu také líbáte ty hochy!