Z NAŠÍ DOBY. (XI.)

Chcem vytrvat přes moře zla a žluči

v té zemi, krví vykoupené draze,

a sami být jí hradby chcem a hráze,

kdy příboj řve a nebe plno tučí.

Chcem ku předu jít křepcí tak a ručí,

pro její volnost žít i mříti blaze –

ó, na tisíce ruk, hle, ku přísaze

jak zdvíhá se a „Přisaháme!“ hučí.

Cos jako svatá hrůza jímá duši,

má ruka zvedá se, mé oko svítí,

a slyším, srdce jak mi hlasně buší!

Je mi jak druhům Hamletovým, temně

když slyšeli hlas mocný z hlubin zníti,

jak „Přisahejte!“ volal by Duch země.