Z NAŠÍ DOBY. (XII.)

Pryč, stíny, s čela, dolů s duše, tího!

Znám studánku, a není skryta v lese,

jež hrudi zprahlé vždycky úkoj nese:

otvírám zase verše Petöfiho.

Ty plná lásky ke svobodě kniho!

Ty jarý duchu, jenž’s jak skřivan vznes’ se

a národům všem volnost zpíval v plese,

než sražen byl jsi s letu nejvyššího!

Ó, zřím tě, zřím... Tu stojíš krásný, mladý,

jak pro svobodu padl’s v čele řady,

a ve tvém oku hoří výheň celá.

Teď k hrudi sáh jsi – rána tě tam pálí?

Teď smutně jsi se zahleděl kams v dáli –

ó, Bože můj, proč laur svůj rveš si s čela?