Z NAŠÍ DOBY. (XIII.)

Ó, chtěl bych, by můj každý verš byl plamen,

by sežeh vše, co v nás jen plané býlí,

by k cizím byl jak bystřeň divé síly

a k rodným jak stisk milenčiných ramen.

By než hlas dějin řekne slavné Amen!

byl pádný meč, jenž smrtí, udeří-li,

by v nepřátelské tvrze v boje chvíli

pad jako hromný katapulty kámen!

Ach, ne, jsem sláb... a verš můj mdlý a stůně...

A přec, když boj zve, v polnice když dují,

pět o slavících nechci jen a luně.

Pro volnost bít se nemám-li, v seč smíchat,

mne nechte tam jen, kde se meče kují,

měch tahat aspoň, v žárnou výheň dmýchat.