Z NAŠÍ DOBY. (XIV.)

Volnosti naše! Ty jsi nad domovem

jak hvězda našim dědům tajně plála,

jim v temnu byla’s těšitelka stálá,

zářila’s – zhasla – svitla v lesku novém.

Zprv myšlenka, pak stala jsi se slovem,

leč ústa sotva šeptnout je se bála,

a přece, jak by třásla se jím skála,

trpěli smělci za ně, spiati kovem.

Zdeptána stokrát, vstala’s vždy a žila,

jak Punkva časem v podzemí se skryla,

leč znova v běhu vyrazila prudkém.

Volnosti naše! Ne již skrytě zpola,

dnes celý národ hlasně zve tě, volá

a čeká chvíli, kdy se staneš skutkem!