Z našich bojů.

Má člověk právo ptát se po štěstí –

však čí to vina, jestli umře dřív,

než zodpoví mu život otázku,

kde najíti jen jednu chvíli štěstí? –

Zde ne, zde ne... tam štěstí nejvyšší,

kde žádný, žádný, žádný necítí,

kde je jen klid, jen ticho a jen mír,

ne o to „zítra“ starost zžíravá,

ni sykot záští, ani pustý křik; –

kde za nocí těch dlouhých, hlubokých,

hvězd světlo hoří leskem podivným

a velký, plný měsíc vychází

a teskným okem, plným soucitu,

se na ty malé, nízké hroby dívá,

v nichž skončen boj... a mrtvý zvolna stlívá...

Leč tady, tady, u nás, to je boj

a to je zápas na život a smrt,

kde není ani chvíle oddechu,

kde není jedné ruky soucitné,

jež omyla by s čela krev, ó krev,

kde výkřik „světlo!“, který zachví se

do této vřavy, vždy je přehlušen

pokřikem jiných: „chleba! chleba! chleba!“

A co je v této vřavě dětský pláč,

kdy žena, která muži pomáhá

nést mužně války drsné útrapy,

zde v této vřavě lítých útoků

a zmateného spěchu, volání

a v tuto chvíli dítě povije!

A ono roste v rodném táboře

po kolik roků, kolik prvních let

a v hřmění děl se tiše usmívá.

Leč vzrostlé v juna sáhne samochtíc

po meči, přilbě, skloní hlavu svou

a matičku a otce políbí

tak horoucně a jako na věky

a tak se s nimi mlčky rozloučí

a osedlá si svého Pegassa,

ne více dítě, ale celý muž

důvěry plný v slavné vítězství,

a v junném srdci s touhou palčivou

a s okem, jež se leskne nadšením,

odjíždí v dáli – mizí – uniká – –

V boj poctivý své čelo poctivé

a čistou zbraň si junák přinesl

a čistý prapor volné myšlénky

mu nestřísněný vlaje nad hlavou.

Hle, celý muž. – Kde práce pro něho?

Na stranách všech je lítý nepřítel

a den co den se chystá k výpadu –

a práce dost ve vlastním táboře,

probouzet spící, nítit liknavé

a k boji sílit slovem plamenným.

Však junák stojí, krev se bouří v něm

a čelo hoří, ohněm sálá zrak

a touha div že prsa nezboří,

ta touha bít se, touha po činech

a po slávě – – A zatím k večeru

se chýlí den – a hlasy slyšet kol:

„Co tady chce? Jej nikdo nevolal!“

A nikdo si ho více nevšímá,

neb tady dva se dali do hádky

a v zápasu hned meče zlomili,

ty meče, které měli proti vrahům...

A mine den a druhý, třetí zas

a celý tábor tam těm pomáhá

a zaslepen tu žádný nevidí,

že zaskočen už nepřítelem v ráz.

Jen malý hlouček tam se bije s ním

a pádnou zbraní rány rozdává

a ráz a ráz vše drtí napořád,

až vrah ten bujným vztekem soptící

opouští pole s hlavou krvavou.

A na štít klesá vítěz zemdlený

a na celý boj parný vzpomíná...

však není tu, kdo jemně pohladil

by jeho skráně zryté do krve,

a není tady, kdo by náručí

svou objal reka, který umírá,

kdo s čela by pot mrazný utíral

a pozvedal tu hlavu ubohou

a chladný balsám kanul na rány

a tišil jeho teskné blouznění

a s ním, ah s ním byl v chvíli poslední,

kde stydnou údy, zrak se otvírá

tak široce a hledí v ztrnutí,

kdy ještě v posled slova trhaná

se linou z úst a s krví smíšená

se těžce chvějí na stydnoucím retu...

A dobojoval boj svůj poctivý

a viděl snad, že nežil nadarmo.

Tak český básník vždy šel životem –

a to byl zápas na život a smrt.

Leč ve všem trudu, ve vší bolesti

on výš se zvedal křídlem nadšení,

kde jiní dávno ruce dali v klín,

on hrdý ještě prapor nesklonil,

a kde byl boj a zápas největší,

on vždycky byl a pevně v boji stál.

Leč v prapor život psal mu „Odříkání“.

A co si jiní doma hověli,

on jediný, on sám jen bez domova,

bez matky, otce, kterých opustil,

když šel tou cestou za svou myšlénkou –

a bez přátel, bez ženy, bez dětí,

bez místa, kam by hlavu položil,

až přijde stáří, drsný, hrozný host,

bez rodinného krbu, věčně sám

on dále kráčel za svou myšlénkou...

a nepochopen, ztýrán, umlčen

on stokrát cítil, jak je život zlý,

a stokrát cítil hanbu země rodné

a všecko její velké neštěstí,

jež jenom básník cele pochopí,

a kletbu, která psána na čelo

z těch dětí její synům největším –

a v její hoři vlastní zapomněl

a její jen, své štěstí nehledal,

jen slavnou zas buď ona, ona, ona!

A zatím život, hrozný nepřítel

by byl mu srdce z těla vyrval už,

že člověk, a byť byl i muž i rek,

bolestí krutou div že nešílí. –

To lepší smrt je nežli chvíle ty,

kdy nepřítel na volné ruce tvé

ti v smíchu hází pouta otrocká...

A utýrán a k smrti umučen

a bez jediné chvíle oddechu,

pohaněn, tupen, těmi nejvíce,

jimž dal jsi krev i duši duše své,

se vláčíš prachem, kalem usmýkán

přes hloží skal a ostré kamení

k bezedné, tmavé, hrozné propasti,

již u vchodu je psáno: – zapomnění.

A z tvých, z tvých nikdo ruky nezvedne

a nesejme ti s rukou řetězy

a nesvlaží rty mukou zsinalé –

vždyť tys o pomoc ještě nevolal

chraplavým hlasem starce žebráka –

sám pohrdl jsi štěstím pohodlí

a chtěl jsi bít se, chtěl jsi bojovat...

nuž, ještě trp... jen k oné propasti,

ne dál, ne dál, tam bude dokonáno.

A potom snad a byť i po létech

my vzpomenem si, že jsi u nás žil

a že jsi pro nás nežil nadarmo,

ne ty, tvůj duch a tvoje myšlénky –

a snad ti jeden posvětíme vzdech –

a půjdem dál. Snad řeknem ještě: škoda.

Leč život tvůj vždy bude výčitkou

a byť ne pro nás, pro tě vždycky ztracen.