Z NÁVŠTĚVY DOMOVA

Já sestoupil s vlaku. Vzduch černavých tříd

vstříc dolét mi puchem a vřavou.

Můj slunný pojednou rozptýlen klid,

a tesknota projela hlavou.

Teď cítím, že sám jsem a odloučen zas,

že sednu dnes ku knize známé

a vyhlídkou na střechy zkrátím si čas,

vše bude jak před tím, to samé.

Pár přátel, pár nepřátel, hromádka knih,

ty krvavě spředené plány,

pak proklatá rozkoš, jak péro jsem zdvih’,

i zoufalých nezdarů rány.

A touže jdu ulicí; míjely

v ní vozy i průvody v zmatku,

v to arie Verdiho pištěly

kdes na vlašském kolovrátku.

Vše do zadu uběhlo, lesy, stín, nach,

vsi, potoky, šumící tráva.

Jen slunce šlo se mnou až do ulic těch,

a teskně tu zapadává.