Z Nočních Dumek. (IX.)

Zvuk takový juž neladil čas dlouhý

Můj sluch, ač jemu marně nachýlený;

A mnohé přešly přes mé spánky změny,

V nichž srdce svadlo a slasť vroucí touhy.

Já sám a sám jsem bloudil na té zemi,

Proměnil řeč svou v divoznící steny,

Tak v mluvě své jsa lidem všechněm němý,

Anť nikdo smyslu slov mých nerozuměl,

Ač srdce v ňadrách mřelo bolestěmi.

Tu arci sám jsem v sebe se zadumněl

A zápolil s svým srdcem poraněným;

Opovrh’ světem, bojem uchváceným

Cit udusil, jak tehdy jsem jen uměl,

Se sdruživ s žalem, tím mým darem věnným.