Z Nočních Dumek. (VII.)

Jediný vichr ztraceného žití

Ten celý ráj v zlou záhubu juž schvátil,

A za bol nevýslovný štědře vrátil

Puklému srdci paměť svého čití!

Ó kéž by oko krvavými znaky

Litosti divé mohlo zakoupiti

Mladosti čas, s stkvělými kouzly taky!

Jak rádo všecky rozpuchřelé čáky

By zalívalo srdci v úkoj němý!...

Úlevy dojíť nelze na té zemi,

Ač divotěsný pláč mé koupá zraky!

Ty touhy travné, pílíc v nebe lemy,

Stať žití ztají divě zážhy těmi –

A halí ducha v zbloudilosti mraky.