Z Nočních Dumek. (VIII.)

Ty se divíš se, že zcela odloučený

Nevšímám druhův spolku veselého?

Ty vytýkáš, že jaro žití svého

Kazím, v žalostných dumách pohloubený?

Ba viníš příkře, že jak matný snilec

Povrhám slasťmi světa skutečného;

Že vzdálen radostím, jak provinilec

Vždy prchám náruč sladké vzájemnosti,

A v sebe zavřen žiji samomilec?...

Ó drahý můj! Že slova pravdivosti

V svém smyslu tají, toho neupírám!

A svého sluchu též jim nezavírám;

Neb sladkozdílně zní a bez trpkosti:

Pročež vši duši vstříc jim rozestírám.