Z Nočních Dumek. (XI.)

Však z hnustého mne neviň rozervanství:

Toť mínění by o mně bylo křivé:

Já nezavřel na svět v vášni divé –

Rci jen, co je ten svět a jeho panství,

Což jeho přepych, jeho hlučná sláva,

A lesk a purpur v záři oslepivé?

Co česť, jež zrádně ráda vždy klamává?

Což učenosť na odiv vystavená,

Když v pustý hrob lavřínem zdobná hlava

Poklesne, sotva slavně ozdobená?

Což bohatství, zkušenosť dávnolétá,

Když změna časův vše jak mrvu smětá;

Když všecko mizí jako vody pěna,

A štěstí sotva vzešlé juž odkvětá?