Z Nočních Dumek. (XII.)

Toť svět ten, v nějž mne přivolat se snažíš;

Však věru marny jsou ty vroucí snahy!

Mé touhy jiné zvolily si dráhy,

Jichž nikdy v přesytu se nenabažíš.

Když tichá noc se krajem rozprostírá,

A Luna svítí na dol, bory, sváhy:

Tu svatá slasť mou celou duši svírá,

Jež tajným kouzlem vzhůru v blankyt letí.

Tu obor vyšší vstříc se jí otvírá;

Kruh, utvořený Umek od devěti,

V čarovná místa jímá udivenou,

A nový život počne jí tou změnou,

Když svatým zpěvům sebe pozasvětí,

Jež přesladkou ji prochvívají zvěnou.