Z „Ozvěny”. (1.)

Ach, jak krásná jest procházka

v Anninčině zahradě,

po záhonech kvete láska

v rozmanité pořadě.

Když tak někdy jdeme spolu

po uzounké cestičce,

ona sklopí očka dolů

podobna jsouc růžince.

Ach, jak vřele si to žádám,

vroucí sliby bohu skládám,

abychom tu zbloudili,

nikdy se nevrátili.