Z PAMÁTNÍKU. (II.)

Sama! Sama!

V samotě život ti plyne;

chmurné drama

kdes bez ohlasu hyne...

A já to nevěděl,

já váhal, blížit se k tobě,

teď dvojí cítím žel...

Snad mohli jsme něčím být sobě.

Můžem’ ještě?

Jako dva, kdož sobě přejí,

květů deště

aspoň v snech pro sebe chtějí!

Dnes teprve to vím,

my mohli přilnout k sobě.

Je pozdě? – Vše dým?

Či všecko již v jednom spí hrobě?