Z „Parabol“.

Spát nemoh’ jsem; jen v temnotách jsem slyšel,

jak můra kvílíc o strop křídly tepá.

Tu divný stesk a tíseň v duši přišel,

jak byla by to duše moje slepá.

Jsou chvíle blahé jako zrnka zlatá

v řečišti písku; často člověk chvátá

jít ryžovat – a s prázdnou zas se vrací.

Jen síta jeho pískem vrchovatá.

Já v žití marně hledám ona zrnka zlatá.