Z perspektivy severočeské.

Špinavá města i vesnice

ve mračnech černého prachu,

špinavých dětí křik v ulicích

při matek nářku i tlachu –

ubledlé muže i jinochy

s chmurným a hlubokým okem,

když bez slov do šachet kráčejí

pevným a zdlouhavým krokem –

hluboko pohřbenou ornici,

o poklad zloupenou zemi,

komíny, pariů mohyly,

let ptáka zlekaný, němý –

skloněné stromoví hubené,

chudičké obilní klasy,

z tančíren v tichou noc vřeštící

zoufale jásavé hlasy – –

to v hrozném, beztvárném chaose

splývá a žaluje – komu?

Slyšíš-li, Pane! tu žalobu

nesenou ozvěnou hromu?

Mně z toho srdce se rozbouří

div, že se, ach, nerozskočí,

a moji pěsť vášeň zatíná,

slze mi tryskají z očí.