Z pěšin a cest. (I.)

Po pěšině ostříbřené mochnou

vcházela jsem vzhůru mezi pole,

ve blankytu skřivan zvonil sladce,

a mé srdce bilo tady dole.

Touhy neznámé mou duší táhly,

jako žal a zase radosť nová,

vznikly při zemi, leč nebi blízky

byly jak ta píseň skřivanova.

Vidím dosud širá, žlutá pole.

Kvetla řepka, a tou mdlobou vůně

zmámena jsem úvozem šla k lesu

nevědouc – mé srdce po čem stůně.

Teď to vím: tvé oči, drahé oči,

ruce tvé a hlas tvůj nad vše sladký

nevědomky duši okouzlily,

volaly mne, volaly mne zpátky.