Z pěšin a cest. (II.)

Když dítě v pohádkách jsem vzrůstala,

byl závoj Popelčin snů, tužeb mých

předmětem sladkým, co jen bájí, dum

jsem skryla v jeho řasách kouzelných!

Jak chodí hvězdy ve dne po nebi,

tak toužila jsem neviděna jít,

jít cestami a v závoj čarovný

svou unavenou hlavu světu skrýt.

V mém srdci láska k tobě vzklíčila,

a mnohý žel mi vzešel, mnoho hvězd,

a tajemná moc silou lásky své

po boku tvém se neviděna nést.

Ta moc žal onen léčí zázračná,

neb tebe dává mi, a tobě mne,

chvil nejkrásnějších vzlet a zář a vzruch

i chvíle důvěrnosti přejemné.

Ach, je to rouška řidší bájných mlh,

mír nebes k hlavě mojí připjala,

přes příkaz světa z boží milosti

ji nezměrná má láska utkala.

Jen ty, jen ty mne vidíš zrakem svým,

a nikdo netuší, proč svítí tak,

proč hlava tvá se kloní hluboko,

proč stojíš u křoví, kde pěje pták.

Proč ohlédneš se náhle po hvězdě,

jež první v lazuru se vyzlatí,

proč pohneš rtem, jak v hovor nejtišší,

a proč se stokrát musíš usmáti.

Ty povídáš mi mnoho krásného,

a radosť máš, jak zbožně poslouchám,

smích teplý rozsvítí tvůj obličej,

když hlavu svou ti náhle v náruč dám.

Zpovědí sladkou rty se rozšumí,

až sepnu ruce k tobě bezděky,

a potopena v oči, oči tvé

v kraj letím s tebou nebes daleký.

Bytosti drahá! Já se zachvívám

tvou přítomností drahou nade vše,

já cítím, jak se oba vznášíme

hluboko v očích Boha uzřevše.

Já zapomínám roušky zázračné,

a sotva posmekne se s hlavy mé,

jsme odloučeni zase ve světě,

kde jenom v žalu – věčně toužíme.