Z pěšin a cest. (IV.)

Byl by to zázrak, kdyby za večera

jsi na pěšině lesní náhle stál,

když vyjdu z lesa tajemného šera,

když více touha ne, leč svírá žal

mé srdce pro tebe, když cvrčků písní

se sladkovonný jetel ozývá,

když západ větve purpurové třísní

a měsíc do stromů se zadívá,

když do tajemství lesa moje bytosť

se noří, když vím; jak je krásný svět,

a duši jímá nekonečná lítosť,

když jménem tvým se zachvěje můj ret –

byl by to zázrak? Každý den tam bývám,

po příkré stráni vzhůru přicházím,

a v rozechvěném lese teskním, snívám,

až měsíc vyjde s jasem stříbrným –

byl by to zázrak?