Z pěšin a cest. (IX.)

Majíc tebe plnou duši

šla jsem dlouhou cestou stinnou,

vlčí mák tam někde kvetl,

pampelišky s kopretinou.

Nebe bylo zachmuřené,

a já šla tak v polosnění,

sýkory se smály s větví,

takhle že jim nikdy není.

Došla jsem, jak, nevím ani –

do městečka, tmavý Ital

kolovrátku hudbou sladkou

a pak hodin zvuk mne vítal.

Stála jsem jak omámena

před barokních domků řadou,

hleděla jsem; jak dvě ruce

žlutou přízi na vzduch kladou.

Jak se cestou dovádivě

honí děti opálené,

jak motýli v dálce letí

hlavičky ty barvy lněné.

Kdybys byl v té chvíli přišel,

myslila bych si, můj milý,

že tě jen má duše vidí,

jako příliš často, sní-li.