Z pěšin a cest. (V.)

Večery tiché na silnici bílé –

ó, proč jen vzpomínek mi budí cit,

proč nejsi tu, by duší našich spolu

se dotekl ten mír a sen a klid!

Úrodná pole, vlídné živé ploty,

a nad nimi již tichý polosen,

lazurem plynou mraky opálové

a rážemi se loučí s lesem den.

Z komínů drobných chaloupek se kouří

a temných lesů křídla široká

tajemně šumí, jak ta milá píseň –

hlučnější řeky tichá – potoka.

Zelené louky od břehů se stelou,

stín olší s nimi, vrb a topolů,

a pěšinky se v úkryt vábně točí,

dva motýli tam vlítli pospolu.

Bučení temné ozývá se sadem,

a cvrčků stejný neustává hlas,

a někdy vzlykem zachvěje se táhlým

rybníka svěží, tichá, klidná hráz.

Divokých kachen rychlé potápění

se zablýskne, a náhle ze sítí

vyletíc hejno rákosníků padá

zas pokraj lesa v měkké rokytí.

A zase chvíli větší ticho všude,

jen ruku v ruce mlčky jít a jít –

proč nejsi tu, by duší našich spolu

se dotekl ten mír a sen a klid!