Z pěšin a cest. (VI.)

Ve snu jsem tě shlídla pod sosnami

na pěšině, jež se k rokli točí,

což, ó hvězdy svítily ti z očí

pod sosnami!

Ale náhle nebyli jsme sami, –

lidí pestřila se divná směs

po borůvčí, trávě, po rokytí,

v tichý, útulný, náš milý les –

jako v žití!

Přiběhla jsem k tobě do chaloupky,

čermáček tam lítal po okénku,

a ty – vítal’s mne jak pro vždy z venku

do chaloupky!

A jak padám do tvé duše hloubky,

náhle místo klenby bez ozdob

čisté, vlídné – nad námi se svítí

vysoký a ozářený strop, –

jako v žití.

Také ve snu šli jsme cestou jednou,

slziček a zvonků modrých plno kvetlo,

což ó šťastně se nám spolu létlo

cestou jednou.

Ale tam, kde pod oblohou hvězdnou

stál keř planých růží, cesta v kříž

úzkých dvou se dělí; rozejíti

velí nám; já jdu, ty odcházíš,

jako v žití.