Z pěšin a cest. (VII.)

Kamínky lesklé do mechu kanou,

rosou se barvy duží,

slyším tvé dojemné: „Na shledanou!“

cestička kde se úží; – –

rosa se chvěje v jahodí rudém,

zdali, ach, spolu trhat je budem!

Cesta se v lese hlubokém tratí;

jak s ní má noha kročí,

nemohu bloudíc nevzpomínati

na tvoje sivé oči;

zamhouřím víčka – vidím je všude,

zdali, ach, ret můj – líbat je bude?

Minul čas jahod, bloudění lesem; –

rosička zbyla v řase,

z té, jež se chvěla růžovým vřesem

v duhové lesklé kráse;

a jak ta rosa do srdce padne,

rozbolí srdce, anebo zchladne!