Z pěšin a cest. (VIII.)

Poslední pablesk jehličí zlatí

ohnivě prše do ostružin,

toulá se cestou, stokrát se vrátí

za mušek rojem, až v nebi zmizí;

táhne se s třásní jedle i břízy

večerní stín.

Mohu-li bloudíc pěšinou lesní

na tebe, drahý, nevzpomínat?

Což to mé srdce o štěstí nesní,

když zde má noha v rokytí stane,

z lesů když tmavých k čelu mi vane

večerní chlad?

Ó, bys byl u mne! Šepotá tiše,

jak by chtěl se mnou toužebně snít

v pohádce strom, když haluzí kníže,

milostný ptáků hovor, šum listí,

do štěstí umí duši mi vpřísti

večerní klid.

Slyšel bys písně, miláčku, u mne,

viděl bys hvězdy opojný lesk.

Nejsi tu, nejsi! Větvice šumné,

pěšina lesní, klikatá, dlouhá,

a to mé srdce – samá je touha –

večerní stesk.