Z pěšin a cest. (X.)

Bílou cestou koně ujížděli

širá, širá pole tu i tam,

mezi brázdami se vrány tměly,

chocholoušek volal: „Nejsem sám!“

Drobné stopy zaječí a ptačí

viděla jsem v rouše sněhovém

usměvavé, když se chladně mračí

i to nebe v spánku bezesném.

Byla bych ti dala ruku ráda,

vběhla s tebou v bílý, bílý sníh!

Ach, kde jsi, mé srdce jenom hádá,

sní o záři sladkých zraků tvých!

Karmínově slunce zapadalo, – –

velké, chladné, krásně dojemné

v řídké cloně mlhy v dálce stálo,

komu v pozdrav kyne? Ach, nám ne!

Bez tebe vždy, bez tebe, můj milý,

tonu v moři velebnosti, kras,

ať jen slunce za hory se chýlí,

koho pozdraví? Ach, nikdy nás!

Bílou cestou koně ujížděli,

holé větve míhaly se jen,

až jsme v osvětlené město vjeli,

karmínové slunce – zmizel sen.