Z pěšin a cest. (XI.)

Vřesu zvonky zacinkaly tence,

a hned kolem úbočí a skal

pletly se jich nekonečné věnce:

fialový, bílý, růžový.

Padl křídly ptáků první žal

smrkům, jedlím, sosnám do třásní; – –

zaplakala sýkořička ve křoví,

a já s ní!

Věděla jsem, že se neshledáme

pod kouzelným stropem borovic,

zlatých snů jsem opouštěla známé

pěšiny – tys, drahý, nebyl tam!

Stání neměla jsem nikde víc,

snad se jinde oči vyjasní; – – –

zatoužila vlaštovice – Bůh ví kam,

a já s ní!