Z pěšin a cest. (XIV.)

Ve snění hlubokém, v myšlének jasu

patřím ti, vidím tě, vždycky jsi mým,

když se jen ponořím v duše tvé krásu,

pak je to srdce mé nejbohatším.

Hluboké, hluboké je to mé snění,

hlubší, než probudit mohl by svět,

za láskou, která se ve křídla mění,

mohu-li do nebe neodletět?

Nesmírně vysoko pnou se sny moje,

výše, než tušiti mohl by svět,

mohu, když všude mi duše plá tvoje –

neodletět?

Všecko ti povídám, co vím a cítím,

co mne kdy zabolí, rozjasní líc,

pěšiny kolkolem pestří se kvítím,

štěstí nás provází – neprchajíc.

Zrak tvůj mne rozsvěcen milostí vábí,

vzdálena vidím ti ve ňader skrýš,

co mi je zem – tam až za hvězdy šla by

duše má za tebou, miláčku, víš?

za tebou do blaha, žalů a muky,

jenom když byla bych tobě vždy blíž

připjata k srdci a k teplu tvé ruky,

miláčku, víš!