Z pěšin a cest. (Xlll.)

Byl to jen pohled kratičký, krátký,

a já šla bílou pěšinkou zpátky;

truchlivá píseň větvemi táhla,

jako mou duší – tesklivá, náhlá,

srdce tluk šťastný v mlčení ztich’,

od nebe k zemi hvězd se jen chvělo,

drobounké, bílé – chladily čelo:

sníh padal, sníh!

Došla jsem domů – ve zraku rosu;

za okny mými zjev milý kosů

temnil se bělí větvic, a stero

snů, tužeb lítlo v to šero

do jasna venku z očí mých;

vysoko již se hvězdičky smály,

ale tu dole, jako ty žaly,

sníh ležel, sníh. –