Z pěšin a cest. (XV.)

Po pěšinách vzhůru, vzhůru,

jako nebes ku lazuru

šla jsem letním výsluním,

mezi trosek šedým zdivem

překvapil mne pravým divem

hřbitov – a to kouzlo s ním.

To sladké kouzlo v květech dřímalo,

jež po hrobech se svěžích vinuly,

a s hvězdami se nebes líbalo

a blažilo ty, jež tam usnuli,

to sladké kouzlo táhlo srdcem mým,

jak vidmo tryskne letním výsluním.

Tam v okna zříceného šedý rám

jsem usedla a dolů zírala,

ráj v krásy podobě se jevil tam:

les, potok, skála – duši poutala.

Tam dole život – věčný tady klid –

a táhlo duší mou: „Žít nebo snít?“

Tys nebyl u mne, k životu mne vést,

tys nebyl u mne – jíti se mnou v sen,

kříž na kříž viděla jsem různých cest,

a všude sama – a ty opuštěn.

Vím – chvilku těmi kříži půjdem snad,

a potom na vždy dřív neb pozděj – spat!

Po pěšinách vzhůru, vzhůru,

jako nebes ku lazuru

choďme zatím životem,

tys mi v dálce kouzlem celým,

po němž toužím, jehož želím

životem a každým snem.