Z pěšin a cest. (XVI. Sostenuto.)

Tiché,sladké chvění s nebe září dolů

do lesních cest šera a pak k srdci – sem,

ač tu bloudím sama, drahý můj, jsme spolu

pod řasami smrčí vzpomínkami, snem!

Nad břízami srpku proužek tenký plane

a s ním nekonečné, zlaté moře hvězd;

a když jedna skane,

je to vzkaz tvůj z dálky? Z lehounka to chvojím,

rokytím a vřesem jako retem tvojím

zašepotá: „Jest!“

Cesta širým nebem stříbrně se bělá,

jako samo štěstí utajené – tam;

abych drsných pěšin světa zapomněla,

k cestě bílých růží k nebi ulétám. – –

A tu zrak můj náhle k větvoví se sklopí,

jež se temně druží v zlatý nebe svit,

vidím pěšin stopy

širé, smutné; – dumám, proč jich nepominem? –

Jenom v srdci láska jejich žalem, stínem

dál mi velí jít!

Věčný lásky symbol! Hle, tam týčí mírně

z borůvčí se obrys kříže k nebesům,

na všech cestách stoje smutně a přec – smírně,

vím, že našim žehná vzpomínkám a snům.

Bez paprsků, růží! Jen když potkám tebe

někdy v pěšin světa pásmě setmělém:

změní se mi v nebe. – –

Bez paprsků, růží ať jdou cesty chladné,

jen když někdy v oči jas tvé lásky padne

a pak k srdci – sem!