Z písně „na Hředle“.

Pode Žbánem

v požehnaném,

švarném údolí

zříš vesnici

při silnici,

uprostřed polí.

Pohled milý,

přespanilý

poskytuje směs

plotů, stromů,

stodol, domů –

rozkošná to ves!

Když na jaře

slunka záře

odežene mráz,

ve vzduchu zní

celičké dni

libý ptactva hlas.

Chlapci z proutí

sobě kroutí

zvučné píšťalky

a dívčinky

do březinky

jdou na fialky.

Hospodáři

v potu tváři

sejí jařinku;

čeleď pase,

dívky zase

nosí travinku.

Luh prokvetá,

žito metá,

zelená se háj,

slunko hřeje,

sad se směje –

všude boží ráj!

Když přes leto

sklidí se to,

co nadělil bůh

nám na poli,

do stodoly

a obnažen luh.

Tu v jeseni,

když osení

zas růst počíná,

zde se cení

posvícení,

pěkná hodina!

Potom zima

nás objímá;

ve dne houká mlat,

večer řinčí,

jen to finčí,

kolovrat.

V jizby šeři

derou peří.

Vně mráz třaská,

kroky skřípají –

zde louč praská,

dívky zpívají. –