Z písní nešťastné nevěsty.

Ten věneček z rozmariny

na hlavě mě tlačí,

jako by byl upletený

z trní a bodláčí.

Ten prstýnek od ženicha

tak mi srdce tiskne – –

dáváli jej ruka drahá,

srdéčko si výskne!

Kněz už ruce štolou váže,

srdce puknouť chce mi,

zakalila slza oko,

upadla jsem k zemi.

Vzkřísili mě. Slzí proudy

polily mi tváře – – –

ach, jak smáť se, když mě tehdy

dali do žaláře!

Ty, Matičko svatohorská,

odpusť velkou vinu,

že jsem zradila svou lásku,

viz, jak hořem hynu!

Ač mé srdce krvácelo

a prosilo v štkání – –

musela jsem poslechnouti

čtvrté přikázání.

U „Božích muk“ za potokem

len již promodrává,

věrně na mě pohlížejí

očka jeho smavá.

Rozumím ti, Iníčku pěkný –

až tvé svadne kvítí –

vytrhám tě na košilku –

rubáš budu šíti.