Z písní.

O, neplač, nelkej, že té růže

vnad k chladné zemi upadá –

kde růže není, není ještě

pustá a prázná zahrada.

l když ta hvězda k zemi padne,

přec stejně krásná nebesa,

a byť i píseň plna bolu,

bol také někdy rozplesá.

O, neplač, nelkej! k rozloučení

že přísně kynul mocný čas:

vždyť vzpomínka snad rozplesá nám

to mladé, mladé srdce zas.

Myšlénky mé jsou z života

osudu hravé děti;

jich věno při křtu žebrota,

a úděl věčné kletí –

a svůj ve chýžkách mají cíl,

kde lid pot s čela stírá,

kde hlad se pyšně rozhostil

a pod ním lidstvo zmírá.

Myšlénky mé jsou výplody

té nevyzpytné krásy,

kde člověk rád by z neshody

přál žití svému spásy:

a pak si ještě podřímnou

a řkou, že čas tu není,

by rozprostřely peruť svou

pro toto pokolení.