Z písní.

Jsem písničkář jen ubohý;

majetek můj kus oblohy,

tu vzít mi nikdo nemůže,

já klidně chodím na lůže.

A ráno, když se probudí

mé srdce, – nic je netrudí,

nad sebou třeba v myšlénce

v tvář zírám svojí milence.

Jsi, děvo, jak ta obloha

co poblíž je tam u Boha,

lesk barvu její v oku máš

a usmívat se také znáš.

Však obloha se kaboní,

den celý třeba neskloní

se slunce v její okénko –

buď raděj sluncem milenko!

Uletěl ptáček z hlubin lesa

tam na jih dálné za moře,

naposled zapěl srdcelomnou

a ztratil se tam nahoře.

Zvuk písně té zní podnes v uchu;

hned ptáčete si vzpomínám,

mně zdá se, jak by z nitra mého

pryč odletěl k těm končinám.

To echo slední jeho písně,

jak moje píseň labutí,

již dlouho čekám, dlouho ptence,

však srdce pořád bez hnutí.