Z písní.

Po nebi těžká mračna jdou

jak srdcem mojím žaly,

a jejich smutné kročeje

blankytné stezky kalí.

Po nebi těžká mračna jdou

a v nitru bouři mají, –

však ony sobě uleví

a v déšť se rozplakají.

O slzy, velký boha dar,

se v hloubi prsou rodí,

a když nám srdce přetéká,

tu bolesť z něho vodí.

Stojí skála vedle skály,

z ocele jsou lity,

a na jejich tvrdých čelech

bouře mají byty.

Stojí skála vedle skály

v hloubku zatopena,

a v propasti do základů

marně bije pěna.

Snad ty skály vítr snese,

snad je voda splaví, –

ale mého srdce věčně

nikdo nepozdraví.